A je to tu zase. Levné letenky, které se nedají odmítnout. Ryanair tentokrát daroval Benátky za 380 Kč na osobu za jeden let – a to je přesně ta částka, která se neodmítá.
Jenže… co dělat, když už jsme v Benátkách byli? To chce změnu.
„Když už je máme projité pěšky,“ povídá moje žena, „tak by bylo skvělé Benátky projet po vodě.“
To zní jako plán. Jen drobný technický problém: já jsem zvyklý si na letišti půjčit auto. A auto… no… auto na vodě umí plavat jenom chvilku. Takže změna. A protože změny nám nedělají žádný problém (hehe), tentokrát jsme z letiště jeli veřejnou dopravou. To ale předbíhám, ještě jsme v Praze.
Než jsme dojeli do Trevisa, musíme se vrátit na úplný začátek výletu. Letěli jsme jen na jednu noc: sobota odpoledne → neděle večer. A já samozřejmě řešil klasiku: jet autem na letiště, nebo nejet. Parkování u letiště umí být drahé a alternativní parkoviště dál od letiště jsou zase logistika. Moje žena je v tomto ale vždy o krok napřed, takže než jsem se stačil zeptat jak pojedeme, už měla objednaného Bolta.
Poprvé jsme vyzkoušeli letištní salónek v Praze. Je pravda, že úroveň a služby jsou zde o něco horší, ale pokud máte vstup zdarma od Reiffeisen, tak není co řešit. Všeobecně mohu tuto službu doporučit, neboť se zde v klidném prostředí najíte, napijete, dáte si kávu a víno bez davu a chaosu.
Let byl stabilní asi jako baterie v elektrickém autě: i když víte, že je to v pohodě a všichni vám to tvrdí, stejně máte takové… no však víte.
Treviso: „Benátky“ někde u Brna
Levná letenka znamená, že nepřistanete tam, kam chcete, ale tam, kde je to levné. Takže místo “Venice” to bylo Treviso – letiště tak malé, že mi připomnělo Brno.
A teď ta druhá půlka ceny: z Trevisa do Benátek jezdí kyvadlové autobusy a typicky se to řeší zpáteční jízdenkou kolem 20 € na osobu (cca 500 Kč, podle kurzu). A cesta? Zhruba hodina z konečné na konečnou, zaspat nemůžete, protože se stejně probudíte na konci světa.
Lístky jsme prozíravě koupili online dopředu – dostali jsme QR kód a tím senám povedl ten nejhezčí cestovatelský trik: předběhl jsem frontu všech, co si to kupovali na místě. A byl to fakt tah, protože na některé se do prvního autobusu ani nedostalo.
Autobus cestou vydával zvuky, které zněly jak mlíčňáky u malého dítěte – viklají se, nesmíte je řešit a hlavně: nevíte, kdy vypadnou. Ale dojeli jsme.
Benátky nejsou město, Benátky jsou systém
Benátky mají jednu zvláštnost: nejsou to “ulice”, ale “logistika”.
Město stojí na skupině ostrovů (cca 126) pospojovaných stovkami mostů (cca 472), mezi tím voda, kanály a pocit, že jste se omylem ocitli v realitě, kde někdo zrušil silnice.
A ještě drobnost: tradice říká, že Benátky se “založily” 25. března 421. Je to hezké datum, jenom problém je, že je to spíš legenda než přesný historický fakt – ale Benátky mají legendy rády.
Nové Benátky, nový hotel a „lanovka po rovině“
Protože to byla jen jedna noc, žena objednala luxusní hotel. A ne někde v Mestre, žádné “dojezdíme to ráno”. Ne. Rovnou Benátky.
Hotel byl v nové části u Tronchetta, kde mají i tu slavnou “lanovku po rovině” – správně Venice People Mover. Je to automatizovaný vyvýšený vláček, který spojuje Tronchetto ↔ Piazzale Roma (a cestou i Marittimu u přístavu). Otevřeli ho 19. dubna 2010 a je to systém Cable Liner – stavba, na které se podílely firmy Doppelmayr a Siemens.
A víš, co je na tom nejlepší? Že to dává dokonalý smysl. Tronchetto je ostrov-parkoviště. Piazzale Roma je “dopravní mozek” Benátek. A People Mover je takový krátký most budoucnosti, co vás přehodí z aut do vody během pár minut.
Ubytování? Naprosto famózní. Čistý pokoj, krásný nový interiér… a já měl asi sto chutí ty úžasné ručníky sebrat a strčit do batohu. Vím. Nedělá se to. (Ale chápete.) Málo kdy se povede tak skvělé ubytování. Vybíráme vždy s vlastní koupelnou a toaletou, ale toto byl nový hotel a vše bylo tak čisté…
Sobota večer: bar, mini pizza a Benátky bez programu
První večer jsme nasedli na nejbližsí loď, která mimochodem má zastávku asi 50m od hotelu a přejeli jsme na druhou stranu benátek. Při procházce uličkama jsme skončili v malebném baru – takový ten typ, kde se cítíte, že tam nejste jen “turista na otočku”, ale člověk, co se na chvíli někde usadil.
Skvělá obsluha, domácí pečivo, mini pizza, dobré pivo a víno. A přesně v tu chvíli jsem pochopil, že Benátky nejsou o tom “vidět památky”, ale o tom být v tom městě. Trochu.
Benátky jsme už viděli, tak jsme si je dali jako procházku. Něco kolem 13 000 kroků. Právě v zimě mají benátky jiné kouzlo. Jdete ve tmě a naskytují se vám scenérie, které v letních měsících pozbývají anglického počasí.
Ještě jedno zastaveníčko v prázdném podniku, kde jsem 17Euro zaokrouhlil na 20Euro zpropitného. Milým překvapením bylo, že jsme k vínu a pivu dostali jakožto pozornost podniku dva domácí chlebíčky. Prostě máme štěstí na lidi, zase jsem se v cizině cítili lépe než doma.
Neděle: snídaně, puding a návod na toast
Snídaně formou švédských stolů s malým překvapením, které vypadalo jako puding.
Už už jsem si ho málem nandal na tácek, když jsem si všiml obrázkového návodu.
Říkám si: od kdy puding potřebuje návod?
Zaostřím… a zjistím, že to není puding. To je něco, co máte nalít do hotelového stroje a udělat si čerstvou vafli. Ještě že jsem to nesnědl jen tak. Některé zážitky je lepší nechat ostatním. 😀
Italská káva je opravdu slabá. Takže výhoda těchto snídaní je, že si sami uděláte do latte navíc espresso a je to akorát. No bez improvizace nejsou koláče.
Déšť, který vás chce utopit, a město, které s tím počítá
Předpověď hlásila déšť oba dny. A když jsme vyšli z hotelu, slejvák působil velmi nekompromisním dojmem, že budeme potřebovat plavky.
Jenže Benátky mají na vodu zvláštní vztah. Tady voda není “problém”, voda je denní režim.
Tomu, co se tu děje, říkají acqua alta – “vysoká voda”. Nejčastěji to bývá na podzim a v zimě, když se potkají astronomické přílivy, nízký tlak a vítr (typicky sirocco), který brání odtoku vody z laguny. Voda se zvedne, zaplaví nejnižší místa, a za pár hodin zase klesne.
A přesně proto jsme viděli ty zvláštní “chodníky” a vyvýšené cesty – někde klidně 40 cm nad okolím. V Benátkách se používají passerelle – dočasné vyvýšené lávky, které se při vysoké vodě rozkládají v nejfrekventovanějších místech. Existují i vyšší varianty kolem 45 cm.
Tady se prostě nepanikaří. Tady se přizpůsobí.Ne nadarmo v Benátkách platí přísloví: „Kam čert nemůže, tam si vezme holinky“
Vodní autobusy: nejlepší nápad celého výletu
A teď to hlavní: nasedli jsme na “autobus”, který pluje po vodě.
Ano. Benátky mají vaporetto – lidově “vodní autobus”. A je to věc, kterou musíte zažít, protože teprve z vaporetta pochopíte město jako celek.
A teď zajímavost, co se mi líbí: vaporetto se tak jmenuje proto, že původně to byl “malý parník” – steam-powered. První pravidelný “vodní autobus” v laguně se objevil už v roce 1881 (slavná Regina Margherita) a byl to v podstatě začátek toho, co dnes bereme jako normální městskou dopravu na vodě.
A jak se po Benátkách jezdí?
Google neumí navigovat po vodě tak, jak bych chtěl. A různé aplikace se v tom občas ztratí. Nakonec nás zachránil klasický oldschool: vytištěná mapka.
Největší oříšek byl zjistit:
- odkud to jede,
- kam to jede,
- a proč stojíme u špatného mola.
Protože tady to funguje tak, že máte klidně 6 plovoucích mol vedle sebe, linka má číslo, molo má písmeno a vy musíte trefit správnou kombinaci, jinak jste v Benátkách za rybu… ale bez orientace.
Jenže mě přesně tohle baví. Prostě někam sednete – a nejhorší, co se může stát, je, že jedete opačně. (No… pokud se to nepotopí.)
Projeli jsme Canal Grande skrz centrum, kličkování, troubení, zpátečky… Benátky jsou někdy jak silnice v Itálii, jenom s tím rozdílem, že když vám někdo nedá přednost, tak mu nemůžete ukázat “gesto”. Maximálně mu šplíchnete vlnu. Troubí, mávají, děkují, nadávají, ale mě přijde, že i u toho nadávání se smějí. Prostě italové, „žádná křeč“ a „to stihnu“ je na denním pořádku.
A byl to naprosto úžasný zážitek, který doporučuju každému, kdo už Benátky jednou “odškrtnul”. Podruhé je totiž nejlepší být na vodě.
Pláž, mušle a metrový val: proč tam byl?
Nakonec jsme dojeli až na pobřeží (typicky směrem na Lido), vzali si pár mušlí pro radost a tam jsme narazili na věc, která nás zaujala: metrový val.
A ono to dává smysl.
Lido (a další bariérové ostrovy) je v podstatě “pás země”, který odděluje lagunu od otevřeného Jadranu a pomáhá chránit Benátky před bouřemi a vlnami.
Ten val může být kombinace dvou věcí:
- přírodní “storm berm” – bouře a zimní počasí dokážou navrstvit písek do hřebene, který funguje jako přirozená ochrana (duny jsou obecně přirozený nárazník proti erozi a záplavám).
- záměrné zpevňování pobřeží – v oblasti Benátek probíhají zásahy na posilování pláží (beach nourishment) a ochranu pobřeží proti erozi a bouřím.
MOSE a staré dobré zdi
Benátky mají s vodou věčný vztah typu “jsme spolu, ale občas mě vytáčíš”.
Dlouhá staletí se chránily pobřežními stavbami – třeba slavnými Murazzi: to jsou masivní kamenné mořské zdi z istrijského kamene, budované už v 18. století (často se uvádí období 1744–1782) na bariérových ostrovech, aby chránily lagunu před Jadranem.
A moderní doba? Moderní doba má MOSE.
MOSE je systém mobilních zábran u tří hlavních vstupů vody do laguny (Lido, Malamocco, Chioggia). Brány jsou normálně schované na dně, a když hrozí vysoká voda, zvednou se a na chvíli lagunu oddělí od moře. Stavba běžela od roku 2003 (s velkou italskou dávkou zpoždění), systém byl slavnostně uveden do provozu a poprvé se použil v říjnu 2020.
A do toho se ještě dělají “menší” věci: zvedání nábřeží, dlažeb, úpravy městských okrajů – prostě Benátky se brání na více frontách.
Najednou vám dojde, že ty vyvýšené chodníky, lávky a podivné prahy u domů nejsou “benátská estetika”. To je přežití.
Murano: ostrov skla, kde se tajemství hlídala víc než Wi-Fi heslo
Pak přišla odbočka na ostrov Murano. Tento ostrov je kapitola sama pro sebe.
V roce 1291 nařídila benátská vláda přesun sklářských pecí z Benátek na Murano – oficiálně kvůli riziku požárů (Benátky byly dlouho plné dřeva), ale taky kvůli tomu, aby se udržela kontrola nad know-how a tajemství zůstala doma.
A pak už to jelo: generace sklářů, techniky, které vypadaly jako magie, a věci, které vám zbourají představy o tom, co je “jen sklo”.
Obchod vedle obchodu. Květiny, u kterých přísaháte, že jsou živé. Miniaturní sošky, které skoro nejdou vidět. Korále, přívěsky, vázy… co výloha, to zastávka.
A do toho jsme si dali i místní “výluku”: říkáte si, co můžou kopat na vodě? No – mosty. A když se rozkope most, lodě pod ním neprojedou. Náhradní doprava? Zdejší klasika: pěšky.
Velké překvapení bylo, jak čistá byla voda. V některých místech působily lodě, jako kdyby levitovaly nad dnem.
A tady člověka napadne to, co si v Benátkách napadne každý: klobouk dolů před stavitelským umem předků. Postavit město na vodě je šílenost. A oni z toho udělali systém, který funguje dodnes – jen občas potřebuje lávku, gumáky a pár miliard eur na vrata. (Zdravíme MOSE.)
Treviso podruhé: salonek nikde, tři hodiny a zpoždění navrch
Cestou zpět jsme se vrátili na autobusové nádraží, nasedli na kyvadlo a hurá na Treviso.
A že si dáme salonek! Jasně!
…No.
Na Trevisu je realita taková, že žádný salonek za security, na vás nečeká. Takže nás čekaly tři dlouhé hodiny mezi davy turistů a aby to bylo dokonalé, letadlo mělo ještě zpoždění.
Trochu nudný konec dne. Ale upřímně? Po tom, co jsme si odžili na vodě, to byla jen taková poslední zkouška trpělivosti.
Závěr: Benátky na víkend? Nebojte se toho.
Benátky na víkend jsou přesně ten typ výletu, který vás nestojí skoro žádnou dovolenou a přitom vám dá pocit, že jste na chvíli vypnuli život.
A pokud už jste Benátky jednou prošli, udělejte to jako my:
- jednou nohou po dlažbě
- a podruhé očima ryb
Protože Benátky nejsou nejhezčí z mostu. Benátky jsou nejhezčí z vaporetta.
