Máme tu zase jedny letenky do Itálie, a ne ledajaké. Tentokrát padla volba na Pisu, město, které většina lidí zná jen podle jedné šikmé věže, jako by nic jiného pod tím toskánským nebem ani nestálo. Jenže člověk sotva vystoupí z letadla a začne město skutečně procházet po svých, hned pozná, že Pisa není jen ta slavná fotografie, na níž si turisté z celého světa podepírají rukou něco, co už se po staletí statečně nechce úplně zřítit. Pisa je město, které se neukazuje najednou. Musí se odchodit. Musí se trochu protrpět. A možná i trochu prohádat. Pak teprve pustí člověka dovnitř.
Tentokrát nám letadlo letělo až večer a já byl ještě dvě a půl hodiny před odletem v práci. Naštěstí práce z domova, takže to celé mělo ráz takového moderního útěku z kanceláře: zavřít notebook, popadnout batoh, snažit se tvářit, že máme všechno, a hurá na letiště. Vždycky mě fascinuje, jak může člověk v jednu chvíli řešit úplné nesmysly, maily, tabulky, hovadiny všedního dne, a o dvě hodiny později už se přesouvá do jiné země s pocitem, že život je vlastně hrozně jednoduchý. Tedy do chvíle, než zjistí, že možná nemá zubní kartáček, nabíječku, nebo doklady zrovna v té kapse, kde si myslel, že jsou.
Na letišti jsme chvíli tápali, jak už to bývá. Letiště jsou zvláštní místa. Člověk se tam tváří důležitě, rychle chodí, kouká do mobilu, jako by přesně věděl, co dělá, a přitom v duchu jen doufá, že nešel na opačnou stranu. Nakonec jsme se rozhodli použít zase letištní salonek. Všechno tentokrát probíhalo narychlo, bez velkého rozjímání nad tím, zda si to zasloužíme, nebo ne. Dali jsme si večeři, stihli i vínko a na chvíli jsme měli pocit, že cestování je kulturní disciplína vyššího řádu. Ty salonky jsou skvělé, zvlášť když je má člověk ke kartě zdarma, protože jinak ta cena člověka rychle vrátí zpátky k realitě. V tom je ostatně kus dnešního světa: i luxus je příjemnější, když se tváří, že je zadarmo.
Tentokrát všechno běželo tak rychle, že jsme se sotva dosadili a už jsme seděli v letadle. Ale ještě těsně před nástupem přišla jedna z těch situací, které si člověk nevymyslí, a kdyby si je vymyslel, nikdo by mu je nevěřil. Najednou mi zvoní telefon. Synovec. Zvednu to a on se mě ptá: „Kam letíš?“ V tu chvíli mě napadlo, že buď umí číst myšlenky, nebo mě někdo sleduje. Říkám mu, že letíme do Itálie, do Pisy. A on na to úplně klidně: „No my taky.“ Rozhlédnu se kolem sebe a on opravdu stojí v davu a mává. Kdybychom se to snažili domluvit, nevyjde to. Ale protože se to nestalo plánovaně, najednou jsme byli součástí jedné z těch drobných absurdních radostí, z nichž se pak skládají vzpomínky.
Pořád jsem přemýšlel, jestli máme všechno. Létat jen s jedním batohem pro dva není náš obvyklý styl. Člověk má pak pocit, že mu něco zásadního musí chybět, i kdyby nechybělo vůbec nic. Ale byl to jen výlet na skok, takové krátké vytržení z řádu dnů. Žádné velké stěhování národů. Jen rychlý přesun do země, která se umí tvářit vznešeně i rozpadle zároveň.
Přistání na letišti v Pise působilo, jako bychom nesedali do mezinárodního uzlu, ale někam na kraj pole poblíž Písku. Člověk si hned uvědomí, že slovo „letiště“ může znamenat velmi rozdílné věci. I Brno je proti tomu místy téměř futuristické. Všude typické italské nedodělky, zanedbaná údržba, takový ten zvláštní jižanský poměr k věcem, který říká: ještě to stojí, tak proč se tím zabývat. A právě tady člověku dojde, jak moc jsme v Čechách zvyklí na jiný druh pořádku. Na druhou stranu má tohle místo cosi odzbrojujícího. Vyjdeš z letadla, přejdeš jednu místnost, a už jsi venku. Žádná složitá choreografie, žádné hodiny přesunů. Najednou stojíš pod italským nebem a můžeš jít. A tak jsme šli.
Všechno je v Pise vlastně na pětníku. A tak jsme si dali výzvu: třicet kilometrů pěšky, bez MHD. Tak schválně, co myslíte, povede se? Naše první kroky směřovaly k řece Arno, která městem prochází s tou starou důstojností řek, jež viděly příliš mnoho století na to, aby spěchaly. Na jejím břehu jsme našli malý Carrefour, značku, která od nás z Čech zmizela, jako by to byl nějaký vyhynulý obchodní druh. Nakoupili jsme si pečivo a sušené maso a hned bylo jasné, že i obyčejné jídlo je tady jiným zážitkem. Nejen chuťově. V Itálii má i obyčejný rohlík často pocit, že pochází z lepší rodiny.
To už jsme stáli u řeky a na jižním břehu jsme uviděli malý bílý kostelík, který působí skoro nepatřičně křehce, jako by byl z krajky a ne z kamene. Je to Santa Maria della Spina, jeden z nejpůvabnějších kostelů v celé Pise. Ač je drobný, je to skvost piské gotiky. Vznikl ve třináctém století a své jméno prý získal podle trnu z Kristovy koruny, který zde měl být uchováván. Není to kostel, který člověka ohromí velikostí, ale spíš jemností. Stojí při řece jako relikvie. A nebyl vždycky tam, kde je dnes. Kvůli povodním ho v devatenáctém století skutečně rozebrali a posunuli o něco výš, kámen po kameni, jako by přenášeli něco živého, co je třeba zachránit. Na tom místě si člověk uvědomí, jak zvláštní vztah mají Italové ke své minulosti. Na jednu stranu nechávají ledacos chátrat. Na druhou stranu dokážou s nesmírnou trpělivostí přemístit celý gotický kostel, jen aby přežil.
Pokračovali jsme po proudu a dali si první pauzu. Měli jsme za sebou první tři kilometry .
Viděli jsme první hradby a zbytky toho starého vojenského světa, v němž byla Pisa něčím mnohem větším než dnešním turistickým městem. Dnes si ji většina lidí spojuje s jednou věží a jedním travnatým náměstím, ale ve středověku to byla námořní republika, soupeř Janova, Benátek i Amalfi. Měla loďstvo, obchodovala po Středomoří, účastnila se křížových výprav a bohatla na obchodu i válce. Arno tehdy nebyla jen hezká řeka na procházku. Byla tepnou města, cestou zboží, zpráv i moci. A tam, kde jsme šli, skutečně bývaly obranné části přístavu a opevnění. Město chránily řetězy napínané přes vodu, bašty a věže, protože kdo kontroloval řeku, kontroloval kus života města. Později jsme o těch řetězech viděli zmínky i v muzeu a člověku pak najednou všechny ty zazděné zbytky, kamenné torza a divné proluky v hradbách začnou dávat smysl. Co dnes vypadá jako romantická ruina, bývalo kdysi součástí přísného řádu obrany.
POKUD SE ZAMĚŘÍTE NNA JEDNU Z FOTEK V MINNULÉ GALERII, tak tam najdete modrou izolační pásku. Co myslíte. Není lepšího suvenýru pro elektrikáře než italská izolační páska…
Blížil se západ slunce a my stále nevěděli, kam složíme hlavu. A tady přichází ta část, kde se ukazuje, že i zkušený cestovatel se může chovat jako naprostý amatér. Já jsem měl totiž ubytování objednané už od února. To zní skvěle, dokud nezjistíte, že bylo objednané o den dřív. Teprve pak mi došlo, proč mi den před odletem zběsile zvonil telefon z Itálie. Tehdy jsem si říkal, co kdo může chtít. No, chtěl vědět, kde jsme. A já tam nebyl, protože jsem měl rezervaci na špatný den. Zpětně jsem dohledával, jak se to mohlo stát, ale není na tom nic záhadného. Objednával jsem to někdy ve dvě ráno, v únoru, a velmi pravděpodobně po třetím pivu a druhé lahvince vína. Člověk si pak nemůže stěžovat na osud, když mu do plánování mluví vlastní vinařský optimismus.
Všechno zlé je ale někdy opravdu k něčemu dobré. Když totiž objednáváte ubytování v osm večer přímo na místě, zjistíte, že výběr už sice není tak velký jako před dvěma měsíci, ale zato jsou slevy, o jakých se vám předem ani nezdálo. Je to taková hra na nervy. Mně to nervy moc nedělá, žena už je zvyklá. Asi až nebezpečně.
Přešli jsme přes most, abychom viděli druhou část opevnění, a vstoupili na místo, které působilo jako pozůstatek nějakého prastarého mostu. A ono jím skutečně bylo. U staré piské citadely se dochovaly zbytky dávného přemostění a opevněných vstupů, části někdejšího říčního obranného systému. Nedaleko stojí také Torre Guelfa, věž, která dnes působí starobyle, ale její dnešní podoba je výsledkem novodobé rekonstrukce. Původní středověká věž byla během staletí poškozena a zničena, zvlášť za druhé světové války. To, co člověk vidí dnes, je vlastně návrat dávného tvaru, replika ducha věže, nikoli její nedotčené původní tělo. Přesto tam stojí s takovou samozřejmostí, že jí člověk tu historickou přerušenost skoro nevěří. Celé to okolí bývalo vojenské, strohé, funkční. Dnes je tiché. Když tam člověk stojí večer, slyší spíš vlastní kroky než ozvěnu dějin, a přitom právě tady se kdysi rozhodovalo o bezpečí města.
To už se začalo stmívat a my měli konečně vybrané ubytování. Italské ubytování je vůbec svébytná disciplína. Nikdy úplně nevíte, do čeho jdete. Oni jsou prostě takoví pankoví. Takže jsme si našli nádherný pokoj s koupelnou a záchodem, jen s jedním drobným detailem: koupelna a záchod sice byly jen naše, ale nacházely se přes chodbu. Ano, pokoj měl podmínku „s vlastním sociálním zařízením“, což byla zjevně pravda, jen trochu po italsku interpretovaná. Bylo zamčené, nikdo jiný tam nesměl, papírově vše v pořádku. Jen člověk musel vyjít z pokoje, přejít chodbu a teprve pak být zase ve svém. Na jednu noc jsme to neřešili.
Z jižní strany města, od letiště, až na severní část, kde jsme nocovali, jsme to dali pěšky. A tak jsme po západu slunce, za svitu pouličních lamp, konečně složili hlavy. Nakonec jsme vzali ubytování raději blíž centru a bez snídaně. Což se ukázalo jako naprosto nepodstatný detail, protože v Itálii je člověk od prvního rána stejně tažen spíš ke kávě než k talíři.
A tak naše první ranní kroky směřovaly ke kávě. Tedy ke kávě u šikmé věže. Existují místa, která člověk zná celý život z fotek, z učebnic, z kalendářů a z internetových vtipů, a pak tam přijede a zjistí, že jsou úplně jiná, než čekal. Ne větší, ne menší. Prostě jiná. Šikmá věž v Pise je přesně ten případ. Stojí na Piazza dei Miracoli, na Náměstí zázraků, a člověk teprve na místě chápe, proč se tomu prostoru tak říká. Není to jen věž. Je to celý soubor bílého mramoru vystavený na zelené trávě, jakési zvláštní spojení vznešenosti a lehké absurdity. Vedle věže stojí katedrála, baptisterium, Camposanto, a celé to působí, jako by někdo kus nebe snesl na zem, ale trochu ho přitom naklonil.
Koupili jsme si vstupenku na všechno, co šlo. A to doporučuji každému, kdo tam pojede. Ne proto, že by člověk musel všechno stihnout, ale právě proto, že tam nemusí spěchat. My jsme tam strávili téměř celý den a vůbec nám to nepřišlo dlouhé. Naopak. Člověk pořád objevuje další detaily, další pohled, další drobnou zvláštnost, která by při rychlé návštěvě zmizela.
Šikmá věž je sama o sobě nevídané kouzlo, které si člověk neumí představit, dokud na ni nevystoupá. Fotografie lžou. Ne snad úmyslně, ale z podstaty věci. Plochý obrázek nedokáže přenést tělesný zmatek, který nastane ve chvíli, kdy vstoupíte dovnitř a vaše tělo zjistí něco, s čím se mozek odmítá smířit. Věž se začala stavět roku 1173 jako zvonice přilehlé katedrály. Nikdo tehdy neplánoval, že vytvoří nejslavnější stavební chybu Evropy. Jenže už po několika patrech začalo být zřejmé, že se něco děje. Podloží je tu měkké, směs hlíny, písku a vody, příliš slabá pro takovou váhu. Věž se začala naklánět už během stavby. A protože mezitím přišly války a stavební práce byly na dlouhou dobu přerušeny, dostala zem pod základy čas si sednout. Dá se skoro říct, že právě ta dlouhá přestávka věž zachránila. Kdyby ji dokončili příliš rychle, možná by dnes nestála vůbec.
Když se po letech ke stavbě vrátili, snažili se náklon kompenzovat. Další patra stavěli mírně odlišně, aby věž jakoby dorovnávali. Proto není jen šikmá, ale zároveň jemně prohnutá. To lidské úsilí přelstít fyziku je na ní dodnes vidět. A stejně tak je na ní vidět, že fyzika nakonec stejně vyhraje, jen ne vždy hned.
Jakmile člověk vstoupí na první metry šikmé plochy, úplně ztratí orientaci. Tělo padá na jednu stranu, mozek se snaží dopočítat, co je ještě normální, nohy se pokoušejí přizpůsobit něčemu, co by přece nemělo být. A výsledek? Potácíte se tam jako opilí, přestože jste sotva dopili ranní kávu. Úhel není ve skutečnosti tak veliký, jak by se mohlo zdát, ale lidské vnímání si s ním neví rady. Na papíře je to jeden údaj, v těle je to úplně jiný svět. Mozek jako by všechno násobil, nadhodnocoval, přepisoval. Není schopen se s tím smířit. Schody, kterých je přes dvě stě padesát, jsou kapitola sama pro sebe. Jak člověk stoupá a obchází stále dokola plášť věže, mění se rytmus chůze, jedna noha bere vyšší krok, druhá nižší, jednou vás to táhne dovnitř, jindy ven, a vy máte po chvíli pocit, že nestoupáte po kamenných schodech, ale že se s vámi houpe paluba staré zaoceánské lodi. Je to fyzický zážitek v nejčistší podobě. Ne intelektuální obdiv. Ne „aha, slavná památka“. Tohle člověk prožívá svaly, rovnováhou, žaludkem a lehkou nedůvěrou ke světu.
Nahoře je ten pocit ještě zvláštnější. Člověk čeká něco monumentálního, nějakou masu kamene, bezpečí, uzavřenost. Ale vrchol věže je překvapivě otevřený. Zábrana nepůsobí tak definitivně, jak byste u podobné stavby čekali. Spíš máte dojem, že stojíte na krásném omylu, který stále ještě trvá. A právě to je na tom podmanivé. Kolem vás jsou zvony, město pod vámi, nebe nad vámi a pod nohama stavba, která už po staletí vzdoruje vlastnímu pádu. Ve dvacátém století se dokonce dospělo tak daleko, že hrozilo skutečné zhroucení. Věž musela být uzavřena a odborníci z celého světa hledali způsob, jak ji zachránit, aniž by ji zbavili její podstaty. Nakonec odtěžovali zeminu z jedné strany, používali protizávaží a výztuhy, aby náklon zmenšili, ale nevyrovnali úplně. Nikdo totiž nechtěl Pise vzít její nejslavnější nedokonalost. A tak dnes stojí bezpečněji než dřív, a přece stále šikmo, jako by si tvrdohlavě hájila právo být sama sebou.
Po věži jsme prošli katedrálou, která bývá ve stínu slavnější sousedky trochu nespravedlivě přehlížena, a přitom je to stavba, která by jinde byla hlavním důvodem návštěvy. Pisa byla bohatá námořní republika a její chrám to říká jasně. Bílošedý mramor, románská architektura s vlivy Byzance i islámského světa, sloupy, oblouky, bronzové dveře, kazatelna od Nicola Pisana. Když člověk vejde dovnitř, najednou ho obklopí prostor, který nepůsobí tíživě, ale slavnostně. Vše je široké, vzdušné, bohaté, a přitom ne přeplácané. Piská katedrála není temná a sevřená jako některé severnější kostely. Je v ní cosi mořského, cosi otevřeného, jako by si památka nesla v kameni ozvěnu přístavů, lodí a dálav.
Baptisterium je zase zvláštní tím, jak se v něm spojuje architektura a zvuk. Je největší v Itálii a jeho akustika je pověstná. Když tam někdo zazpívá jediný tón, prostor ho rozmnoží a vrací, až to zní, jako by zpívalo víc lidí najednou. Člověk si tam najednou nepřipadá jen jako návštěvník památky, ale jako někdo, kdo vstoupil do nástroje. A pak je tu Camposanto Monumentale, monumentální hřbitov, jehož jméno se spojuje s legendou, že sem byla navezena hlína z Golgoty. Ať už je na tom historicky pravdy kolik chce, prostor sám působí tak zvláštně klidně, že by mu člověk skoro uvěřil vše. Křížové výpravy, obchod, vítězství, pýcha i smrt se tu v kameni skládají do jedné dlouhé věty o tom, co všechno město bývalo.
Den utekl jako voda a my ho uzavírali vstupem na hradby, které se platí zvlášť. A stálo to za to. Když člověk vystoupá nahoru, dostane město pod sebe v úplně jiném rytmu. Hradby v Pise nejsou jen dekorace pro turisty. Jsou to skutečné městské zdi, které vznikaly především od dvanáctého století, když bylo třeba chránit bohaté a ambiciózní město před nepřáteli. Pisa byla během staletí vtažena do celé řady konfliktů, hlavně s jinými toskánskými mocnostmi, a nakonec osudově podlehla Florencii. Když Florencie roku 1406 město ovládla, byl to konec piské samostatnosti a postupný ústup slávy. K tomu se přidalo zanášení přístavu a změny toku řeky. Město, které bývalo námořní velmocí, se najednou ocitlo dál od moře, než by si přálo, a začalo ztrácet dech.
Po vrcholu hradeb je možné dojít dlouhé úseky, místy člověk vidí věže, kostely, střechy i řeku. My jsme zvolili jen část, něco přes dvě stě padesát metrů tam a zpátky kvůli fotce a pak dalších několik set metrů k prvnímu výstupu. Ale i to stačilo, aby ve mně ty hradby vyvolaly zvláštní pocit. Připomínaly mi takové pěší visuté metro, cestu nad městem, po níž se nejezdí, ale rozjímá. Výstupy bývají vedeny přes bývalé bašty a obranné prostory, některé částečně tesané do terénu, jiné plně kamenné. Temné, chladné, nehostinné prostory, kde kdysi vojáci skutečně stáli ve zbroji a čekali, odkud přijde nebezpečí. Dnes tudy prochází turisté s mobilem a lahví vody. A přece tam něco zůstalo. Jakási přísnost. Jakási paměť na dobu, kdy města nebyla kulisou, ale pevností.
Pak jsme pokračovali do Piazza dei Cavalieri, na Náměstí rytířů, které je jedním z těch míst, kde člověk cítí, že Pisa nežila jen kolem katedrály a věže. Tohle bylo světské srdce moci. Dříve středobod městské správy, později přetvořené Cosimem I. Medicejským na sídlo Řádu svatého Štěpána. Fasáda Palazzo della Carovana je pokrytá sgrafity, kresbami v omítce, které vypadají jako iluze něčeho jemnějšího než kámen. A uprostřed stojí socha Cosima, jak se na vládce sluší: klidně, pevně, s vědomím, že dějiny mu daly prostor. Dnes na náměstí sídlí mimo jiné Scuola Normale Superiore, jedna z nejprestižnějších škol v Itálii. Místo moci se proměnilo v místo vzdělanosti. A je v tom něco hezky italského: palác, který kdysi sloužil rytířům, dnes slouží studentům.
Odtud jsme pokračovali do Borgo Stretto, ulice s podloubími, obchody, kavárnami a tím zvláštním ruchem, který člověk v Itálii pozná i se zavřenýma očima. Množství lidí, elegantní výlohy, úzký prostor a přitom pocit, že čas plyne nějak jinak než doma. Ano, je to taková jejich Pařížská, jen méně strojená a více zabydlená. Ulice, která není jen k procházení, ale k předvádění života. Tady se nechodí jen z bodu A do bodu B. Tady se chodí tak, aby člověk byl viděn. I mimo sezónu bylo všude plno. A to je na Itálii pozoruhodné: i když se zdá, že se tam nic neděje, nějakým záhadným způsobem se děje pořád všechno.
To už jsem ale začínal být lehce nervózní, protože za dvě a půl hodiny nám letělo letadlo a my byli pořád v centru města. Jenže jakmile nedržím volant, bývám nesvůj. Když jedeme autem, žena je nervózní, že už jsme dávno měli být na letišti. Když jdeme pěšky, jsem nervózní zase já. Spravedlnost ve vztahu tedy existuje, jen má zvláštní formy.
Šli jsme dál k řece, k místům, kde staré a nové město přecházejí jedno v druhé a kde člověk ještě zahlédne zbytky starých vstupů, bran a opevněných přechodů. Pisa byla ve středověku městem vrstev. Co dnes vypadá jako moderní most nebo obyčejná komunikace, mívá pod sebou mnohem starší kostru. Člověk tady často nevidí přímo minulost, ale její otisk. Kus zdiva, nepravidelný oblouk, zazděný vstup, kamenný základ na nečekaném místě. A najednou mu dojde, že město není soubor domů, ale palimpsest, přepisovaný rukou století.
Poslední zastávkou byly zahrady za hradbami, Giardino Scotto, ve východní části města. Dnes působí jako klidný park, ale původně zde stávala pevnost, později přestavovaná a přizpůsobovaná novým vojenským potřebám. I tady je ten zvláštní italský zvyk proměňovat bývalou obranu v dnešní odpočinek. Tam, kde kdysi stáli vojáci a děla, sedí dnes lidé na lavičkách a jedí zmrzlinu. A možná je to dobře. Není mnoho hezčích znamení civilizace než to, že z pevnosti se stane zahrada.
Odsud už jsme mazali na letiště. Já ve střehu, žena v klidu. Když jsme tam dorazili v 17:45 a letadlo letělo až v 19:55, musel jsem uznat, že měla pravdu a nikam jsme spěchat nemuseli. Jenže to přiznání mi šlo přes pusu asi stejně ochotně jako dítěti rybí tuk.
A letiště? To byla jedna velká jatka. Hlava na hlavě, minimum obrazovek, jedna velká místnost, kde jsou prostě všichni. Člověk si připadá jako dobytek čekající na přepravu. Naprosto neorganizované, hlučné, roztřesené, italské. A přece jsme tam stáli s tím zvláštním klidem, který přichází po dni, v němž člověk stihl mnohem víc, než plánoval. Ušli jsme město pěšky. Ztratili a zase našli ubytování. Viděli kostel, který přestěhovali kvůli vodě. Prošli kolem hradeb, které pamatují námořní republiku. Vystoupali na věž, která se po staletí odmítá srovnat. Viděli město, které kdysi vládlo moři a dnes se nechává fotografovat.
A jak už to bývá, na konci nezůstane v paměti chaos letiště ani moje nervy, ani koupelna přes chodbu. Zůstane ten podivný pocit z kamenné podlahy ve šikmé věži, který tělo nedokázalo pochopit. Zůstane večerní Arno. Zůstane bílý kostelík u vody. Zůstane ženská věta, že půlka příběhu je o blbém letišti. A zůstane i to, jak jsme zase jednou někam vyrazili trochu narychlo, trochu nešikovně, trochu po našem, a o to víc doopravdy.
Protože některá města se nepoznají podle památek, ale podle toho, jak se v nich člověk cítí, když už ho bolí nohy, neví, kde bude spát, a stejně má radost, že je právě tam. Pisa je přesně taková. Není jen krásná. Je zvláštní. Nakloněná stejně jako její věž. Trochu nedodělaná, trochu vznešená, trochu směšná, trochu slavná. A právě proto si ji člověk zapamatuje.
