Je zatažený deštivý večer… Stagnující nálada a hlava plná práce. Pauzu, jo jo chce to pauzu. Opřu se do sedačky, beru telefon a začínám lovit. Nic, tohle taky nic, tam už jsme byli… …hele, Liverpool za 2180Kč pro dva tam i zpět? Hmmm… Objednávám.
Je úžasné pozorovat ženu dva dny před odletem, jak se vzestupně mění její nálada. Prodloužený víkend je to nejmenší poděkování co jí můžu věnovat. Pořídili jsme si v Alze nový batoh certifikovaný pro nízkonákladové letecké společnosti a oproti našemu starému batohu je překvapivě prostorný. Za ty peníze ale překvapivě obyčejný a nepraktický. Rád bych si připlatit například za skořepinu a kvalitní polstrování zad, ale chápu výrobce, že pokud létáte nízkonákladovkou, tak přece nebudete chtít kupovat kvalitní batoh. No, zase jsme „jiní“.
Cestu Boltem na letiště jsme objednali z mého druhého mobilu, kde jsem pro Bolt novým klientem a tak automaticky dostanete 50% slevu a ještě k tomu přijelo čisté nové elektrické auto Volkswagen. Zvláštní tato nová éra mazající rozdíly prémiových značek na poli nepolíbené éry elektromobility. Zvenčí luxusní auto a uvnitř hluk od kol a ozvěna.
Letištní salonek je jasná volba, zvlášť když máte vstup zdarma. Opravdu doporučuji všem a jak na to poradím na konci příspěvku. My letíme z terminálu 1 a navštívili jsme MasterCard Longe.
Salonek je totiž příjemnou odměnou a nabízí kvalitní potraviny, džusy, kávu, VÍNO a další pochutiny.
easyJet – poprvé a lajk. Oproti konkurenci Ryanair nabízí více místa, pohodlnější sedadla a hlavě opěrky. Už chápu, že je v průměru o něco dražší, ale rozdíl je nepatrný. Letadla máme poloprázdné, takže 3 sedala sami pro sebe.
…pokud tě ještě nenudím, tak věř, že právě teď letím v letadle a nemám ti co dalšího napsat, mohu ti ale vyfotit co vidím…
…poslouchám hudbu (a svou ženu samozřejmě), přemýšlím, zda ten chroust je opravdu nesmrtelný. Co děláš ty? Kde si mě čteš? Doufám, že né tam…
Ubytování jsme vybrali přímo na letišti. Vracíme se v 6 ráno tak ať z postýlky hupnem rovnou do letadla. Na recepci jsme si nechali zavazadlo a hurá do centra. Zajímavý je zde systém dopravy do centra. Máte na výběr z pěti linek a všechny začínají na letišti a všechny končí v centru, ale každá jede jinou trasou.
Liverpool můžete navštívit ze dvou důvodů: Historie nebo noční život. Na historii si vytyčte víkend, na noční život dobu, kterou zvládne vaše kreditka. Přijdete si zde jak v šedesátých letech. Všichni jsou těžce free, tráva je cítit na každém rohu. Hulí tu snad i řidič autobusu (ten náš, ale pustil zadarmo, nechápal, že jsme víc vysmátý než on). Liverpool je zvláštní mix přístavu, hudby a architektury. Na jedné straně historické doky, které kdysi živily půlku impéria, na druhé straně město, které v 60. letech poslalo do světa Merseybeat a udělalo z obyčejné uličky se sklepy poutní místo. A pak je tu ještě Liverpool „praktický“: muzea, která často fungují s volným vstupem, a člověk má skoro výčitky, že dal do kasičky míň, než kolik stála káva cestou. (K tomu se ještě vrátím.)
Beatles
…ano, to je také důvod. Jsou zde defacto na každém rohu. Mnoho hudebníků vám zpívá na ulici jejich písně. Zpoza výlohy slyšíte tahající tóny karaoke a neony podněcují vaši mysl.
Zastávka v docích na jedinečnou pizzu. Kuchař ji vydobyl tak, že na rozměr 4x4cm dal pokaždé jinou chuť, takže každé sousto hrálo harmonií jiné chuti. Neuvěřitelné. Ty doky na fotkách nejsou jen hezká kulisa na Instagram. Albert Dock (dnes Royal Albert Dock) byl otevřen v roce 1846 a ve své době byl technický zázrak: sklady byly navržené jako „nehořlavé“, protože se stavělo z kombinace litiny, cihel a kamene bez dřeva v nosných částech. Díky tomu se zásoby daly skladovat bezpečněji a obchod jel rychleji.
Dneska je to přesně ten typ místa, kde se potká historie přístavu s turistickou pohodou: kavárny, galerie, muzea a hlavně vítr, který ti kdykoliv připomene, že Mersey není žádný rybník za barákem.
A i když nejsi hardcore fanoušek, funguje to skvěle jako kontext: teprve pak ti dojde, proč má Liverpool hudbu doslova ve zdivu.
Odliv je úžasným divem, systém zdymadel udržuje v přístavech stálou úroveň hladiny a při odlivu tam kde původně byla voda je jen bahno. Zaoceánské lodě musí stihnout připlout s přílivem a odplout před odlivem, neboť se do přístavu nevejdou.
Jak jsem říkal, club, kde začínali Beatles se nesmí vynechat. Ulička žijící zpěvem, kde se prolínají žánry a kluby bojují o zákazníky, ženy bojují mnohdy nevybíravými provokacemi o pozornost. Život Liverpoolu je životem minulého století. Na Mathew Street se nejde „jen tak podívat“. Člověk tam nějak omylem skončí, a pak už to jede samo: neony, fronty, živá hudba, křik, smích, a do toho pocit, že jsi ve scéně z filmu. Cavern Club otevřel už 16. ledna 1957 a v 60. letech se stal jedním z epicenter Merseybeatu.
A ta nejvíc „beatlesácká“ statistika? Podle historie klubu odehráli Beatles v Cavernu 292 vystoupení mezi roky 1961 a 1963.
Když si to číslo přeložíš do lidské řeči: to není „pár koncertů“, to je skoro druhé zaměstnání.
Noc je zde noci nezapomenutelnou. My se vzdalujeme od zábavy a jdeme se podívat na poslední div města: moderní metropolitní katedrála je kontroverzním dílem, které mě spíše připomíná satanské dílo nežli dílo Boží. Na vrcholu „huti“ by se vyjímalo oko pána prstenů. Monument, jenž v vyvolává pozitivní i negativní fantazie. Tedy alespoň ve mě. Ta „moderní metropolitní katedrála“, je Metropolitan Cathedral of Christ the King. Stavět se začala v roce 1962 a dokončena byla 1967. Místní jí přezdívají „Paddy’s Wigwam“ – a jakmile ji uvidíš naživo, přezdívka dává až nepříjemně smysl.
Je to přesný opak tradiční katedrály: moderní geometrie, jiná práce se světlem, úplně jiný vibe. A právě proto je super vidět v Liverpoolu obě – protože ti teprve kontrast ukáže, jak moc se může „posvátná stavba“ proměnit během jedné generace. (peklo je taky opak nebe, že jo)
Jenže realita je mnohem civilnější (a upřímně i úlevnější). Ve skutečnosti jsou to nejčastěji držáky na okenní truhlíky s květinami – kované rámy, do kterých se vloží truhlík, aby držel venku stabilně a nepadal při větru. V britských městech tohle potkáš často, hlavně u starších domů se špaletovými okny: jednoduché a praktické řešení, jak dostat zeleň na fasádu bez skutečného balkonu.
A co ty „děti za oknem“? I to má svůj reálný historický základ, jen ne v době moru a ne v téhle podobě. Skutečné „baby cages“ – drátěné klece zavěšené z okna – se objevily až ve 20. století jako bizarní hygienický trend: miminka měla mít čerstvý vzduch a slunce i v přelidněných bytech bez zahrady. Ty ale vypadaly úplně jinak: byly to uzavřené drátěné konstrukce, ne otevřené kované rámy.
Takže nakonec si odnášíme spíš sympatickou drobnost než horor. Ne morový artefakt, ale starou kovářskou vychytávku – a další důkaz, že města jsou plná historek, které se rády lepí na cokoliv, co vypadá dostatečně starobyle a tajemně.
To už lovíme autobus a běžíme složit hlavu.
Den druhý
Druhý den, po mnoha kombinacích při snídani a vytváření receptu na dobrou kávu, kterou ne a ne vyladit, neboť Angličané nemají představu co je to dobrá káva.
Cesta do centra z druhého patra a uličku Beatles musíte vidět i přes den. Čistící stroje uklízející uličky, vylidněno a jen pár nadšenců brouzdá kolem zavřených klubů.
V přístavu jsme zahlédli zaoceánskou loď a tak jsme se vydali na čumendu. Zub času přístav nekompromisně ohlodává a bere si zpět svůj prostor. Liverpool byl v 19. a na začátku 20. století obří „brána do světa“. Podle podkladů z liverpoolských muzeí se odhaduje, že mezi lety 1830–1930 vyplulo z Liverpoolu přes devět milionů emigrantů (USA, Kanada, Austrálie…).
Když si pak stoupneš u vody, koukáš na doky a říkáš si „tady je bahno a zdymadla“, tak je dobré si k tomu přidat i tuhle vrstvu: pro spoustu lidí to bylo poslední místo v Evropě, které viděli.
Samozřejmě, že nemůžeme zapomenout na magnet na lednici. Jeden vybral muž, druhý žena. Kdo který typuji, že uhodnete opačně.
Vzdalujeme se od moře a navštěvujeme muzeum. Nádherné místo Historie. K těm muzeím: v Liverpoolu je běžné, že velké instituce mají volný vstup a „donation“ je opravdu dobrovolný příspěvek. Například Museum of Liverpool (spadá pod National Museums Liverpool) uvádí, že vstup do jejich muzeí a galerií je zdarma a dary jsou vítané.
Takže to, co popisuji („pořád ti připomínají, že je to dar“), není past na turisty, ale spíš místní model financování: návštěvnost drží město živé a kdo chce, přispěje.
Téměř všude najdete pouze dobrovolné vstupné, prezentované jako dar, kde jste opakovaně upozornění, že jde o dar a že je opravdu dobrovolný 😂. Cestou z muzea má muž přání, teda to přání má spíše dítě, které si bude celý život hrát a kterého budou fascinovat maličkosti. Jdeme na nádraží… …aha, vpravo meziměstské vlaky, hele, tento jede do Londýna a koukej, támhle vlevo jsou Městské a příměstské vlaky. Ne nebudeme se tam vracet, jen se tam podíváme…
Tak smutně a pomalu odcházíme z nádraží a mírně k vybombardovanému kostelu, který však zavírá v 16:00. Na to pozor. Veřejné prostory se zavírají poměrně brzo. Oni se totiž zaměstnanci běží převléknout a hurá vstříc nočnímu životu, který zde začíná v pozdním odpoledni. To „vybombardované“ místo je St Luke’s Church, přezdívaný Bombed Out Church. Během tzv. May Blitz byl kostel 6. května 1941 zasažen a vyhořel – zůstala jen kamenná skořápka, která dnes funguje jako připomínka války i jako kulturní prostor.
Je to zvláštní zastávka: nejsou tam stěny „na efekt“, je to reálná jizva města. A právě proto to funguje silněji než kdejaký památník se zlatým nápisem.
Liverpoolská katedrála je téma samo o sobě. Monumentální stavba, jenž z pohledu ze vnitř vypadá ještě impozantními, než z pohledu z venčí. Obří gotika, která působí, že si ji město postavilo jako kotvu, aby ho vítr z doků neodfoukl do Irska. Stavěla se dlouho: 1904 až 1978.
Je označovaná jako největší katedrála a náboženská budova v Británii a její věž má kolem 100,8 m.
Uvnitř je to přesně ten typ prostoru, kde automaticky ztišíš hlas, i když jsi tam sám – prostě tě to přepne.
Den již pomalu končí a tak hledáme nejbližší autobusovou zastávku. Dnes žena měla tři kávy, takže našla spoj na hotel dříve než já. Prostě půjdeme rovně a jsme tam zavelela. Vzhledem k tomu, že dokáže se zobrazenou mapou v mobilu otáčet rotací mobilu, tak mě její jistota nenechala úplně v klidu, ale na první dobrou jsme vyšli z boční uličky přímo na zastávku. No, nerad, ale musel jsem jí pochválit. Na hotelu jsme si dali večeři, já pivo a žena cheesburger (spapala, měla hlad). Oba jsme byli spokojeni. Tak a alou spát, 3:30 budíček…..
3:30…. ……?….. ….3:45…. …..jó, vždyť už vstáváme, otravný to budíky, kdy jeden zaklapnete a ozve se jiný. Tak známe se, pro jistotu jsme měli nařízený tři. 4:05 na snídani s překvapením, jak je tam rušno a že nejsme první. Teda klobouk dolů před servisem tohoto hotelu. Snídaně od čtyř a obrazovka ukazující odlety, aby jste se v klidu zvedli až když je čas. U čísla našeho letu poznámka „Najez se, sedni si a relaxuj“ mě pobavila. Za mě skvělá volba vybrat hotel na letišti. V letištní hale jsme strávili jen chvilku a ani jsme se nenadáli, a jsme doma. Tak co, kam příště?
A pak už jen poslední pohled z okna, sbalit, zkontrolovat pasy a zase zpátky domů. Liverpool je přesně ten typ města, které ti nedá pocit „hotovo“, spíš „ochutnáno“. Vždycky zůstane pár ulic, pár doků, pár dveří do sklepního klubu, za kterými se zrovna v tu chvíli děje něco, co by stálo za to vidět.
Kdybychom měli ještě jeden den navíc, první na seznamu by byla klasika: trajekt přes Mersey. Mají tu vyhlídkovou plavbu kolem nábřeží, typicky okolo 50 minut, a pohled na město z vody prý dává celé waterfront oblasti úplně jiný rozměr. A hned vedle by se nabízela i „turistická třešnička“ – Royal Liver Building na Pier Head a jeho věže s Liver Birds, protože to není jen ikona na fotkách, ale i vyhlídka a kus příběhu města.
Co jsme taky nestihli (a mnoho lidí to miluje) jsou Williamson Tunnels – podzemní prostory z první poloviny 19. století, jejichž původní účel je dodnes trochu záhada a právě proto kolem nich vznikla spousta legend. A kdybychom chtěli „temnější“ vrstvu historie města, Liverpool ji má doslova vytesanou do doků: Albert Dock byl ve své době revoluční, mimo jiné proto, že byl navržen jako nehořlavý skladový systém z litiny, cihel a kamene – v přístavu plném zboží to byl velký deal.
Liverpool má taky jednu věc, kterou člověk často zjistí až dodatečně: jeho nábřeží bylo kdysi zapsané jako UNESCO památka, ale v roce 2021 o ten status přišlo kvůli dlouhodobým zásahům a nové výstavbě, které podle UNESCO způsobily „nevratnou ztrátu“ historické hodnoty. Je to taková připomínka, že města nejsou muzeum – žijou, mění se, a občas za to něco zaplatí.
A jestli někdo plánuje návrat, stojí za zmínku i praktická věc: některá velká muzea na waterfrontu procházejí změnami. International Slavery Museum (a s ním i Maritime Museum) bylo uzavřeno kvůli pracím před plánovanou přestavbou a počítá se s návratem až v dalších letech (uvádí se 2028). A Tate Liverpool je v rekonstrukci – původně se mluvilo o znovuotevření v roce 2025, později se termín posunoval směrem k jaru 2027.
Takže jestli ti po dočtení zůstane pocit „chtěl bych ještě“, je to vlastně správně. Liverpool je město, kde jde jeden výlet udělat na Beatles a doky… a druhý na podzemí, vodu, stadiony, muzea a příběhy, které jsou mnohem starší než popová éra. A až zas jednou přistaneme na John Lennon Airport, bude to spíš pokračování než opakování.
