Pro ty, kteří čtou naše příspěvky, máme zcela zásadní informaci: vše je při starém a nic se nezměnilo. To znamená, že jako vždy máme v předstihu koupené letenky od Ryanairu a jsme připraveni vzlétnout vstříc novým dobrodružstvím. Abych to upřesnil – moje žena je připravena vzlétnout vstříc novým dobrodružstvím, vybavena mnohastránkovým manuálem, kam všude se můžeme vydat. Já jsem nepřipravený, nezabalený a ještě večer před odletem vyřizuji poslední zbytky práce, které potřebuji předat.
Naštěstí s mou tolerantní ženou jde všechno v klidu, a tak o půlnoci uleháme ke krátkému spánku. A než se nadějeme, je tu budíček, káva, Bolt, letiště.
Let probíhal klasicky – já vzadu, žena vepředu. Je to nejlevnější varianta cestování. A na cestu zpět máme nový tip, jak sedět vedle sebe a ušetřit 50 % z ceny místenky.
Žena chytla skvělou spolucestující, takže měla o zábavu postaráno.
Tentokrát jsme si auto zablokovali dopředu a vybrali si Volvo XC40, které jsme nakonec nedostali. Místo něj nám přidělili mnohem luxusnější vůz – alespoň jsem si to do té doby myslel. Recenze na něj pěli chválu a označovaly ho za vážného konkurenta prémiových značek.
Autopůjčovna může vaše rezervované auto vyměnit za stejné nebo lepší kvality a běžně to tak i dělá.
EBRO s700
Pro více informací o autě přejdi na tento odkaz a nezapomeň se sem vrátit.
První den
Nejprve jsme vyrazili na průzkum západním směrem, na pláž Cala del Mago. Cestou nás zastihl přívalový déšť a silnice se brzy změnily v brody. Naštěstí přeháňka ustoupila dříve, než jsme dorazili do cíle. Auto jsme nechali na přilehlém Parkovišti a vydali se přes tři pláže do kamenolomu Cova de Portals Vells , který působí jako tajemný podzemní klášter. Když se přiblížilo odpoledne, začali jsme hledat ubytování. Jako vždy jsme měli základní požadavky: samostatný soukromý pokoj s koupelnou a WC. Ano, není to samozřejmost, jak by si někdo mohl myslet. Jako bonus hledáme ubytování se snídaní.
Úkol zněl jasně: 5 nocí, šestou zvládnem v autě, protože letadlo nám odlétá už v 5:45.
Tentokrát jsme dlouho přebírali a ukládali favority, až jsem narazil na all inclusive za 10 700 Kč. „To je podvod,“ řekla otrle moje žena a hledala dál. Já, méně obezřetný, otevírám nabídku a čtu podrobnosti o AluaSun Cala Antena na Booking.
Je pravda, že tuto nabídku uvidíte jen na tentýž den a pouze tehdy, pokud mají volné pokoje. Jak jsme zjistili, mají plno i mimo sezónu – ale ne dnes. Dnes byla sleva 40 %. „Zlato, to není fejková nabídka!“ zvolal jsem, přesvědčen o její relevantnosti, a ženě zazářila očička se slovy: „Já nebudu vařit?“
Přestože to byla cesta přes celý ostrov, udělali jsme rezervaci a vyrazili. Stihneme večeři? Noooo jo – večeře se podávají do 21:30, takže jsme rychle prošli check-inem a fofrem vyrazili na jídlo. Švédský stůl byl dlouhý, opravdu dlouhý, a plný čerstvých dobrot. Tady se nešetří – host musí dostat, na co si vzpomene, a naše žaludky to rozhodně dostaly.
Druhý den
Po šesté hodině nás vzbudily zvuky stěhování nábytku. Jak se později ukázalo, nebyl to nábytek, ale rozbitý služební výtah. Zvuky byly příšerné, a tak se Sherlock Holmes vydal po stopách hluku. Pokojské mi potvrdily, že je to opravdu výtah, a žena mi potvrdila, že tohle týden nevydrží. Vyrazili jsme na recepci s žádostí o nový pokoj, ale bylo nám sděleno, že žádný volný momentálně nemají, a máme přijít zítra ráno. Pro tentokrát jsme se nechali odbýt a šli na snídani. Plánovali jsme celodenní výlet, a tak jsme do sebe narvali, co se po mandle vešlo.
Počasí se teprve mělo zlepšit, a tak jsme vyrazili do hor. Tedy – že jedeme k vrcholkům hor, jsme zjistili záhy, protože původní plán byl navštívit přírodní úkaz a pláž Torrent de Pareis. Cesta se však klikatí přes hory, a právě tady se projevily první neduhy velkých aut, o kterých jste si mohli přečíst výše v odkazu na EBRO S700.
Žena se ke mně tiskla víc než obvykle, neboť při jízdě podél hrany rokle, kdy z okénka auta nevidíte nic než hluboko končící prázdnotu a v zatáčkách jen doufáte, že tam někde před vámi ta silnice ještě je, je prý důležité vyvažovat auto proti svahu, aby se nepřevrhlo.
Nad spodní hranou mraků jsme dosáhli vrcholu a zastavili u malé, nenápadné kavárny. Café latte tady neznají, ale ochotně vám připraví jakýsi klon mezi cappuccinem a latté, který nazývají nezapamatovatelným jménem. A víte co? Nezapamatoval jsem si ho. Zato výhled jsem si zapamatoval dokonale – hory, mraky, údolí, monumentální a promyšlené stavby, kde se cesta stáčí sama pod sebe a vy projíždíte pod mostem, po kterém jste před chvílí jeli. To vše dohromady tvoří silný zážitek a dovolená, pod kterou si mnoho Čechů představuje písek, moře a osušku, najednou získává naprosto jiný, úchvatný rozměr. V opojení monumentálnosti hor a údolí zapomenete na mnohdy malicherné starosti českých dnů a stáváte se součástí nadřazenosti přírody, která se nenechává zásadně ovlivnit lidskou činností. Místa, která pracně udržujeme k obrazu svému, si příroda bez větší námahy bere zpět. Ukazuje nám, jak pomíjivá je snaha člověka vše přetvářet a jak jsme přírodou pouze dočasně tolerováni.
Průsmyk mezi skalamy Torrent de Pareis, kterým protéká řeka přívalových dešťů z hor, postupně podle přírodních zákonitostí řeže do kamene hluboký zářez. Lidská snaha o ochranu tohoto úkazu je sice podstatná, ale zároveň naivní. Příroda bude pokračovat ve svých plánech ještě mnoho let poté, co my tu už nebudeme.
Po příjezdu na parkoviště a procházce po pobřeží se skrze puklinu ve skále dostaneme do zcela obklopeného údolí, do kterého vedou jen dvě cesty – již zmíněná jeskyně nebo plavba po moři, což se ale nedoporučuje ani dobrým plavcům. Oblázková pláž vlastně není pláží v pravém slova smyslu, ale naplaveninou kamení z hor. Toto místo je krásným důkazem, že voda je mocnější než kámen a že eroze vytváří nevídané úkazy. Nechám vás chvíli rozjímat o síle přírody a pak se vrátíme k neskutečné žranici na hotelu, které předcházelo vyjednávání o novém pokoji. Rozbitý výtah za souseda totiž opravdu nechcete. Musím pochválit personál – i přes plný hotel se snažili pomoci a nakonec nám našli pokoj trochu dál od výtahu. Při stěhování však „Dobi“ ztratil ponožku. Tedy pravděpodobně ji ztratil, protože se záhadně objevila jedna ponožka na zábradlí pátého patra, kterou někdo zvedl ze země a přehodil přes okraj. Jal jsem se na pokoji přepočítat páry ponožek – a žádná nechyběla. Do přesně napočítaných dnů však zasahuje ženský potenciál: zatímco muž, i když udělá ve výpočtu chybu, odjíždí s tím, že si to kdyžtak přemáchne, žena – vnímajíc možnost, že by mohla udělat chybu – raději vezme jeden pár do rezervy. Je tohle zrovna ten pár do rezervy? No, jdeme se najíst. Přes den jsme vlastně nic nejedli, a tak jsme si dali několik chodů na dobrou noc. Tady se ještě vejde slaninka, támhle dortíček – a támhleto ještě spapá Jiříček. Dobrou noc, děti…
Den třetí
Zase jsme stihli snídani jen tak tak. Když člověk nemusí vstávat, tak prostě nevstává. S plnými bříšky a slovy „jdeme pěšky, musíme ty dortíčky vychodit“ míjíme na schodišti ponožky. Na pokoji plánujeme další den. Do předu si průběžně ukládáme do Google map místa, která chceme navštívit, a tak nás dnes cesta vede na severovýchod. Mallorca je plná kontrastů. Jedete po rovině, pořád po rovině, několik kilometrů po rovině – a najednou se silnice zúží a začnete se drápat do kopce… pořád do kopce. Taková je cesta na Maják Far de Formentor. Přestože serpentiny nejsou tak kritické jako včera, je potřeba se neustále soustředit a hlavně nespěchat. Cyklisté jsou zde ohleduplní k řidičům a řidiči ohleduplní k cyklistům. Oproti České republice je vidět, že koexistence je možná – stačí jen vzájemný respekt. Ano, vzájemný. Cyklisti v Čechách jsou (podle subjektivního vnímání autora) často bezohlední a svou jízdou ignorující pravidla vytvářejí dva nesmiřitelné tábory. Politici tuto menšinu vnímají jako hlasitou skupinu, které je třeba vyhovět. Tady však nenajdete cyklostezky ani nekompetentně navržené křižovatky. Přesto je tu cyklistů opravdu hodně. Vzájemný respekt je tu až dojemný – před zatáčkou se zařadíte za cyklistu v rychlosti 5 km/h, trpělivě se ploužíte a on vám za odměnu mávne, když zpozoruje, že je za zatáčkou volno a můžete ho bezpečně předjet. Při objíždění dostanete palec nahoru a nakonec mu poděkujete čtyřmi blinkry. Prostě ideální společnost, od které sklízíte úsměvy na každém rohu. Ano, opravdu na každém rohu. Za celý týden jsem na Mallorce nenarazil na jediný kyselý obličej – tedy pokud nepočítám ranní pohled do zrcadla, který opravila až káva z automatu s odladěnou recepturou. Ano, když jsem chystal ranní kávu, občas se z fronty vynořila hlava se snahou zjistit, kde se to zaseklo. Automat připravoval latté a cappuccino z prášku, přestože měl k dispozici mléko i zrnkovou kávu. Po několika pokusech jsme recepturu doladili – nejdřív připravit samotné mléko, včas uhnout hrnkem, aby zbylo místo, a pak počkat na čerstvě umleté espresso. A káva byla najednou poživatelná. Mezitím, co vám vyprávím o kávě, jsme dorazili k vrcholu a stojíme v turistické koloně aut, čekající na pár „kuků“ do dáli. Naštěstí se SUV osvědčilo – zvládlo převis okraje vozovky a zaparkovali jsme těsně pod vrcholem. Kavárna u majáku hostila kromě turistů i kozu a racka, který předváděl bravurní akrobacii s využitím vzdušných vzestupných proudů. Jó… mít tak křídla. Hned jsem si při tom snění vzpomněl na spoustu přátel, kterým bych při střemhlavém letu rád pozdravil čelní sklo. Naštěstí byl tento racek mírumilovný a takové sklony neměl. Kávu jsme si tedy vychutnali za zvuku češtiny od sousedního stolu.
Sandále s ponožkami neměli, a tak jsme si popovídali o horách a o jejich nasbíraných vzorcích brouků, které prý bez problému projdou leteckou kontrolou. Káva dopita, nasedáme do auta a za doprovodu serpentin se vracíme směrem k hotelu. Cestou jsme se zastavili na pláži Platja de Cala Millor, ale protože už byly toalety zavřené a v bříšku začal šimrat hlad, jen jsme smočili nohy a pobrouzdali se po dlouhé, pozvolné pláži.
Toalety jsou na ostrově obecně velkým problémem. Většinou je najdete zdarma – pokud je vůbec najdete – a ty, které jsou vyznačené na mapě, bývají často zavřené. Nedokážu si představit, jak to tady vypadá v hlavní sezóně, protože už teď, mimo sezónu, to byla poměrně katastrofa. Toaleta se tak stala častým tématem našich rozhovorů.
Večeře – a vůbec jídlo obecně – v hotelu s Ultra all inclusive bylo naprosto geniální. Personál se na vás neustále usmíval, o program se po celý den i večer starali animátoři, a když vás už všechno omrzelo, mohli jste si dát drink u kulečníku nebo si zahrát jiné hry. Byl to snad nejlepší hotel, co se týče zábavy a stravy, jaký jsme kdy zažili.
Den čtvrtý
Zatímco na ostrově bývá problém najít toalety, rozhodně není problém najít místo k zaparkování. Kromě hlavního města můžete parkovat téměř všude. My jsme se dnes vydali za památkami původního hlavního města Mallorky –Alcudia. Není nic krásnějšího (kromě mé ženy), než prozkoumávat starobylé pevnosti a z půdorysů památek číst dějiny mnoha generací. Do samotného města se autem nedostanete, ale v okolí hradeb je spousta parkovacích míst. Po průchodu monumentální bránou vás čeká procházka úzkými uličkami plnými drobných obchodníků. Nízké domečky lemují každý váš krok a po několika odbočeních se tu snadno ztratíte. Naštěstí stačí jít chvíli rovně a vždy dojdete k hradbám, které obepínají celé staré město.
Koloseum je bohužel zavřené, a tak jsme si ho po návratu do Čech prohlédli alespoň přes Google Earth. Hradby jsou ale přístupné, a v místech chybějících oblouků jsou doplněny dřevěnými lávkami, které však nemají plné dno – pohybujete se tak mnoho metrů nad zemí po tenkých prkýnkách. To bylo samozřejmě něco přesně pro mou ženu… Ale aspoň vím, že ji mám, když mi při přechodu přes lávku tiskne mou modrající ruku.
A to už zase přichází na řadu věčné hledání toalet. V tomto městě naštěstí najdete městské toalety velmi dobře udržované a čisté. Jen paní Toaletmama se zřejmě vydala někam na procházku, takže jsme se na ní, platíc jedno euro, ani nemohli usmát – a tak jsme se usmáli jeden na druhého. To euro jsme tam samozřejmě nezaplatili, když byly dveře dokořán a nikdo uvnitř. Přeci jen jsme Češi.
Den pátý
Den jsme zahájili plni odhodlání splnit si své stanovené cíle. A jelikož cílem bylo stihnout nicnedělání, válení se a přejídání, shodli jsme se, že musíme začít poctivě hned od rána, abychom to do večera všechno zvládli.
Heslem dnešního dne bylo slovo: „potom“ – a v tomto duchu jsme se, plni odhodlání, pustili do činností jako udělat si kávu, popřemýšlet, popřemýšlet hlouběji, zabrat lehátka, opéct vorvaně z rubu, opéct vorvaně z lícu, nakrmit vorvaně a hlavně aktivně nic nedělat. Drink prokládat kávou a kávu prokládat drinkem.
Nakonec se nám předsevzetí stejně nepodařilo dodržet a vyrazili jsme na večerní procházku po pláži. Ta však byla zaslouženou odměnou za to, jak se nám celý den hezky dařilo nic nedělat.
Den šestý a téměř poslední
A je to tady – nejhnusnější část každé dovolené. Příprava na odjezd. Možná se vám bude zdát zvláštní, proč se balíme už den předem, ale letadlo nám letí po páté ráno, a tak jsme zvolili méně pohodlnou, zato dobrodružnější variantu – přespíme v autě. Čekat jsme měli až do 12:00, takže jsme si ještě dali ranní kolečko okolo bazénu s kávou v ruce. Poslední drinky (nealko) na rozloučenou, poděkování barmanům – a hurá vstříc novým dobrodružstvím.
Dnes máme v plánu navštívit západní část ostrova, projít hlavní město Palmu a vidět západ slunce. S úsměvem jsme vyrazili a já si v autě v duchu říkám: „Ještě že mám tak úžasnou ženu, se kterou sdílíme tolik společných zájmů, a hlavně máme pohodový náhled na život.“ Chytnu ji za ruku, otočím se na ni a usměju se. Auto na mě zapípá, že se nevěnuji řízení. Žena pozvedne obočí se slovy: „Děje se něco?“ Mlčím, usmívám se a užívám si tu pohodu ubíhajících kilometrů. „Chceš mi něco říct?“ nenechá se žena mlčením odbýt.
Vždycky, když začnu být na svou ženu přehnaně sladký, okamžitě zbystří. V tu chvíli si myslí, že mám pět milenek, byl jsem třikrát v bordelu a chci se s ní rozejít. Já ji pak ubezpečuji, že mám jenom tři milenky a rozejít se s ní rozhodně nechci. Na to mi položí logickou otázku: „Takže tys byl v bordelu?!?“ … Ale jinak máme naprosto normální, harmonický a pohodový vztah, ve kterém si vycházíme vstříc — ona se mnou vychází, a já jí jdu vstříc.
Cestou zahlédneme v dálce na vrcholu hory obrovský kamenný kříž. No to bychom nebyli my, kdybychom okamžitě nezměnili plány. A tak se znovu vydáváme do serpentýn, přičemž cestou ke kostelu na vrcholu hory pronášíme modlitby: ať nám Bůh dá volnou cestu a nesesílá na nás protijedoucí vozidla. Ať ďáblovo pokušení v podobě autobusu neskříží naši trasu, déšť ať nesmývá vozovku mou, pneumatiky ať přilnavost mají a koně z motoru ať neutíkají. Amen.
S povzdechem nad utichající modlitbou opouštíme monument hory a nebezpečně úzká silnice se s každým přibývajícím kilometrem k hlavnímu městu postupně a téměř nepozorovaně proměňuje v pohodlnou dálnici.
To už nás navigace vede centrem k jedné z mnoha podzemních garáží. Jak se následně ukázalo, jedná se o obrovský komplex pod značnou částí centra Palmy, s množstvím vjezdů i výjezdů. Tady je opravdu důležité si zapamatovat, na jakém čísle parkovacího stání stojíte, a ideálně si zapamatovat i cestu zpět ke svému autu. Jsou to totiž skutečné automobilové katakomby.
Kostel je nádherný – neuvěřitelně monumentální stavba, která bere dech už z dálky. Jenže vstupné bylo tak vysoké, že jsme se rozhodli, že se dovnitř tentokrát nepodíváme a peníze raději využijeme jinak. Třeba na nákup perel nebo jiných zásadně důležitých věcí. A ano, obchůdků s perlami je tu opravdu hodně. Pokud vám jde spíš o autentický pocit z pravých, neumělých perel, než o extrémně symetrické, až synteticky působící náhrdelníky, doporučuji zamířit k menším, lokálním prodejcům namísto do známých a luxusních butiků. Myslím, že pravé, nebroušené a nepravidelné perly jsou krásným a smysluplným suvenýrem, který dokonale vystihuje atmosféru Mallorky – přírodní, syrovou a přesto elegantní.
Za zmínku také stojí zdejší hlavní nádraží, které je z původního místa zapuštěno pod zem a na jehož střeše se rozprostírá park bez jakýchkoliv náznaků co se skrývá Pod Parkem. Mallorca je zemí kontrastům kde vidíte rychlovlaky o kterých si můžete u nás jen nechat snít ale zároveň k nim vedou nefunkční eskalátory lemující schody v příšerném stavu. Je to úplně opačný kontrast našeho Masarykova nádraží, kde máte opravdu čisté prostředí, krásně zrekonstruovanou budovu, ale přijede pro vás motoráček kostitřas s rokem výroby ne příliš lišící se datumu, kdy maminka vyráběla mě. Těsně vedle vlaků je monumentální autobusové nádraží a davy lidí migrující po chodbách, které lemují desítky nefunkčních automatů na jízdenky.
Vedle hlavního nádraží rozhodně stojí za zmínku i staré původní úzkokolejné nádraží Ferrocarril de Sóller, ze kterého vede historická železniční trať přímo směrem na město Sóller. Tato úzkokolejka byla slavnostně otevřena v roce 1912 a od té doby funguje téměř beze změny. Zajímavostí je, že trať na některých úsecích skutečně vede přímo uprostřed silnice, a to nejen v Palmě, ale i v samotném Sólleru – nejde tedy o žádnou vlečku, ale o plnohodnotnou osobní přepravu.
Vlak, který zde jezdí, je tvořen dřevěnými vagóny v retro stylu, taženými elektrickou lokomotivou. I když jsme na nádraží přišli zrovna ve chvíli, kdy tu žádný vlak nestál a další měl dorazit až za delší dobu, atmosféra tohoto místa je jedinečná. Je krásně vidět, že není třeba měnit to, co funguje – tato trať je v provozu již více než 110 let a stále patří mezi vyhledávané atrakce ostrova.
Okolo radnice přicházíme k nejstaršímu olivovníku na ostrově Mallorca – olivovníku zvanému „Olivera de Cort“. Tento majestátní strom se nachází na náměstí Plaça de Cort v samotném srdci Palmy. Odhaduje se, že je starý více než 600 let, ačkoliv některé prameny uvádějí stáří až 800 let. Pochází z oblasti Pollensa a byl do Palmy přemístěn v roce 1989 jako symbol historického spojení Mallorčanů s přírodou a tradicí pěstování oliv. S úctou a respektem se o něj starají již řadu let, a dodnes je považován za živý památník ostrova.
Po mnoha pěších kilometrech se autem přesouváme na údajně nejkrásnější pobřeží celé Mallorky. Sedíme na skále a posloucháme jemně burácející příboj vln rozbíjejících se o útesy. Křišťálově čistá voda a svěží vzduch navozují atmosféru naprosté pohody. Nechce se nám odsud — ano, opravdu nechce. Slunce se pomalu sklání k horizontu, a tak se ještě rozhodneme popojet na blízký mys, abychom stihli poslední západ slunce nad mořem. Ten jsme sice lehce prošvihli, ale žena si umí vychutnat i tu zář v mracích, kterou po sobě sluneční paprsky zanechaly.
Když sedíte na skále a pozorujete moře, které se tříští o drsné útesy Mallorky, těžko si nevšimnout, že tato krajina má v sobě cosi hlubšího. Kromě romantických výhledů a malebných západů slunce nese ostrov stopy dávné geologické historie, která formovala jeho dnešní podobu.
Mallorca, největší z Baleárských ostrovů, neleží pouze na mapě turistických rájů, ale také na rozhraní dvou litosférických desek – africké a euroasijské. Tato oblast je geologicky velmi aktivní a právě díky tektonickým pohybům, zejména během období pliocénu a kvartéru, zažila Mallorca několik fází vertikálních zdvihů. Tyto vertikální pohyby zemské kůry postupně zvedaly pobřežní oblasti ostrova, což můžeme dnes jasně pozorovat například na mořských terasách – jakýchsi „schodech“ vytesaných přírodou, které se táhnou nad současnou hladinou moře.
Tyto terasy nejsou náhodné. Jsou pozůstatkem geologických událostí, které měnily tvar ostrova po tisíciletí. V období, kdy byla hladina moře výš, byly skalnaté břehy ostrova omílány vlnami a podléhaly intenzivní erozi. Když moře ustoupilo, tyto erodované vrstvy zůstaly nad hladinou, vystavené působení větru, deště a slunce. To vedlo k dalšímu zvětrávání a vzniku různorodých tvarů, puklin a vrstev, které dodnes vytvářejí fascinující reliéf pobřeží.
Při procházce po útesech si můžete všimnout, že vrstvy hornin nejsou rovnoměrné – jejich nepravidelnost vypráví příběh o střídání geologických epoch. Každá vrstva je svědectvím změny – někdy náhlé, jindy pomalé a nepozorované. Kolísání mořské hladiny, spojené s klimatickými změnami a periodickým střídáním ledových a meziledových dob, mělo za následek to, co dnes vidíme jako složitý systém nepravidelných erozních struktur.
Tato geologická minulost dodává Mallorce její specifický charakter. Zatímco většina turistů vnímá ostrov jen skrze jeho pláže, historická města a gastronomii, pozornější návštěvník zde objeví také přírodní „muzeum“ zapsané do skal, útesů a teras. Každý metr nad hladinou moře, každá skalní římsa má svůj důvod, proč se nachází právě tam. Je to výsledek milionů let trvajícího tance desek pod našima nohama.
A když pak večer usednete na jednu z těchto teras, s výhledem na zlatem zalité moře a posledními paprsky slunce osvětlené obzory, můžete vnímat víc než jen krásu přírody. Můžete cítit příběh planety. Příběh, který nezačal včera ani před sto lety, ale dávno před tím, než byl ostrov osídlen prvními lidmi. A právě v tom spočívá zvláštní kouzlo Mallorky – spojuje přítomnost s minulostí, přírodu s člověkem a krásu s vědou.
Ostrov, který je pro mnohé jen letním cílem, je zároveň živým důkazem neustále se měnící Země. Ať už jste geolog, romantik, nebo jen zvědavý cestovatel, Mallorca vám má vždy co nabídnout – a to nejen na povrchu, ale i hluboko pod ním.
Pojďme si chvíli odpočinout a natáhnout se v autě. Převlékneme se, sklopíme sedačky a začneme se oddávat odpočinku. „Zamkneš nás, prosím?“ vysloví přání žena. V tu chvíli se ozve pronikavý alarm auta. Ono totiž to čínské auto nedovolí, abyste se v něm zamkli zevnitř. Po několika pokusech a vyburcování veškerého okolí jsme se raději rozhodli popojet, než na nás někdo zavolá policii.
Na výpadovce směrem k dálnici zkoušíme druhý pokus o odpočinek. Bohužel, auto se opravdu nedá uzamknout. Musí zůstat v pohotovostním režimu, takže vám celou dobu svítí světla, abyste v něm vůbec mohli zůstat delší dobu. Nedokážu se uvolnit, nedokážu usnout. Žena na tom bohužel není o nic lépe. Projíždějící policejní auta ve mně vzbuzují pocit, že každou chvíli zastaví a přijdou se zeptat, jestli se nám něco nestalo.
To se fakt nedá. Je to čínský krám.
V takové chvíli si člověk uvědomí, do jakých detailů jsou promyšlené koncernové značky. Jak všechno v autě dává smysl a kolik samozřejmostí je v nich zabudovaných — věcí, o kterých možná ani nevíte, že tam jsou, ale pomáhají vám žít a cestovat v pohodlí. Ten kontrast si uvědomíte až ve chvíli, kdy sednete do něčeho, co si Číňan nazve autem. Ano, je to levné — to je jedna z mála pozitivních věcí, které se o těchto vozech dají říct.
Má to ale i svůj pozitivní efekt — opravdu nás to probralo a únava byla překonána. Pomalu se přesouváme na letiště, ještě umýt auto (není to sice povinnost, ale pokud je hodně špinavé, mohou vám účtovat drobný poplatek za umytí – totéž platí i pro interiér), dotankovat do plné a trefit se do správného nájezdu na parkoviště pro vrácení půjčeného vozu.
Hups. Nepovedlo se. Omylem projíždíme závorou na přílety, kde naštěstí při odjezdu nechtěli nic platit, protože jsme pouze projeli. Jenže zde není žádný kruhový objezd ani možnost se jednoduše otočit, takže se z letiště vracíme skoro až k Palmě, abychom se na prvním sjezdu z dálnice obrátili a zamířili zpět na letiště — na druhý pokus. Tentokrát jsme byli ve střehu a pečlivě sledovali ukazatele „Rent Car Parking“.
Auto jsme zaparkovali na stejné místo jako při vyzvednutí. A jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že ve stánku půjčovny nikdo není. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli s velkým předstihem, vydali jsme se na letiště, konkrétně do příletové haly, kde má mít půjčovna další pobočku. Ale i tam bylo zavřeno.
Takže zpět k autu, kde jsme nakonec objevili malý vhazovací trezor na klíče. Vůbec se mi nelíbilo, že jen tak někam házím klíče od auta, aniž by si ho někdo osobně převzal — což se později ukázalo jako fatální problém. Ale nedalo se nic dělat. Natočili jsme celé auto, vyfotili, kde přesně jsme ho nechali, a na video nahráli, jak vhazujeme klíče dovnitř.
Na letišti následuje bezpečnostní kontrola, kde — jako vždy — má žena samozřejmě musí chtít něco propašovat, takže je odvedena stranou. Minule ji zadrželi kvůli podezření na pašování nadměrného množství léků, které objevili při rentgenu jejího batohu. Při bližší prohlídce se pak celnice začala smát, když místo léků vytáhla dvě balení lentilek. Začala s nimi třást a se smíchem je ukazovala kolegyni.
Tentokrát se moje žena pokusila propašovat opalovací krémy. Přísný celník nás nechal otevřít batoh a my už přesně věděli, kam sáhnout. Škoda, že se opalovací krémy běžně neprodávají ve 100ml balení — jakmile je na obalu uvedeno větší množství, nikoho nezajímá, že uvnitř už je jen zbytek. Prostě štítek platí, a do letadla si to vzít nesmíte.
Před námi šly na kontrolu dvě slečny a musely vyhodit hromadu parfémů. To muselo zabolet — jak peněženku, tak i ženskou duši.
V Praze nás po návratu čekala v e-mailu zpráva od autopůjčovny, že jsme prý auto nabourali. Oznámili nám, že nám ze zálohy strhnou 235 eur za spoluúčast a 50 eur za vyřízení pojistné události.
Pokud si na letišti půjčujete auto, teď byste měli opravdu zbystřit. My si ho půjčujeme při každé cestě, takže už máme pár zkušeností — a bohužel tohle nebylo poprvé, co jsme podobný problém řešili. Novinkou ale bylo, že jsme tentokrát auto „předali“ tak, že jsme ho vlastně vůbec nepředali. Jen jsme hodili klíče do schránky.
Na e-mail jsem okamžitě reagoval s tím, že odmítám, že bych auto naboural. Přiložil jsem video natočené v den příletu, kde bylo jasně vidět, v jakém stavu auto bylo, a také fotografie odřenin na karoserii. Zároveň jsem uvedl, že jsem o poškození informoval pracovníka půjčovny — ten mě odbyl s tím, že pokud to mám nafocené, při vrácení vozidla stačí ukázat, že poškození už na autě bylo. Příště si už rovnou vyfotíme i osobu, které to hlásíme, protože tentokrát jsem poskytl jen její popis a informaci, že mě ujistila, že je to v pořádku.
Několik dní se nedělo nic. A pak, najednou, nám na účet dorazila zpět celá záloha za auto — a k tomu vrácené i celé půjčovné. Pravděpodobně jako omluva, i když žádná oficiální reakce na náš e-mail už nikdy nepřišla.
Ve výsledku tedy klobouk dolů, jak se k této chybě půjčovna nakonec postavila. I když se nikdo neomluvil přímo, peníze řekly vše. Přesto to potvrzuje jedno — recenze nelžou. Na všechny půjčovny slýchám nejvíce stížností právě kvůli problémům při vracení aut a neoprávněným nárokům na náhradu škody. A ano, už se nám to stalo dvakrát — a právě na Mallorce podruhé. Požadovali po nás důkaz, že auto bylo poškozené už při převzetí.
Takže pokud si půjčujete auto, foťte všechno. Z každého úhlu, s viditelným datem, klidně i s GPS informací. A pokud je to možné, oznamte vše i osobně a klidně si nahrávejte i tento rozhovor. Prevence se v tomto případě rozhodně vyplatí.
Naše cesta na Mallorku pomalu skončila, ale zážitky zůstávají — a nebylo jich málo. Od klidných rán u hotelového bazénu přes výšlapy k opuštěným křížům na vrcholcích hor, až po zápasy s čínským autem, které vás donutí přehodnotit, co všechno člověk v životě vlastně potřebuje k pohodlí. Míchání drinků s kávou, procházky po úzkých uličkách Alcúdie i dramatické okamžiky v serpentýnách — to všechno se zapsalo do naší další cestovatelské kapitoly. A i když poslední noc bez spánku v rozpáleném SUV nebyla zrovna výstavní třešničkou na dortu, s odstupem času se i z toho stal příběh, který stojí za vyprávění.
Cestování trampského typu, jak ho praktikujeme my, je dobrodružství s velkým „D“. Vyměnili jsme komfort za svobodu, předem připravený itinerář za spontánní rozhodnutí, a pětihvězdičkové večeře za snídani s výhledem na moře z obyčejného kelímku kávy. A víte co? Nelitujeme. Všechna ta nečekaná překvapení, drobné nepříjemnosti, změny plánů a improvizace — to je právě to, co dělá z cest opravdový zážitek. Cestu, kterou si zapamatujete. Cestu, kterou neprožijete jen přes čočku mobilu, ale která se vám vryje pod kůži.
Mallorca se nám ukázala v celé své kráse. Ukázala nám nejen svou známou tvář — krásné pláže, historická města a sluncem zalité pobřeží — ale i svou méně známou stránku: skalní průsmyky, tisícileté olivovníky, geologickou historii zapsanou do vrstev eroze a přátelský, pohodový přístup místních lidí. Ukázala nám, že je ostrovem kontrastů — kde se můžete v jeden den koupat v moři a večer obdivovat západ slunce z horského úbočí. A především nám připomněla, jak málo stačí k tomu, aby člověk byl šťastný.
Ano, plánujeme se na Mallorku vrátit. Ještě jsme zdaleka neviděli všechno, a spousta míst nás láká znovu — možná v jiném ročním období, možná s jiným autem (nebo alespoň s tím, které se dá zamknout bez spuštění alarmu). Ale hlavně — opět s tím pocitem, že cestování není jen o místech, ale o tom, jak je prožíváme.
Pokud by někdo z vás chtěl vyrazit podobným způsobem, rádi poradíme. Ať už s výběrem auta, ubytování, levných letenek, nebo s tím, co si (ne)brat do příručního zavazadla, aby vás neodvedli u kontroly. Máme za sebou už několik podobných cest a každá nás něčemu naučila. Věříme, že cestování nemusí být drahé ani náročné — může být dostupné, dobrodružné a plné zážitků i pro ty, kdo nechtějí utrácet tisíce za luxusní rezorty.
Ve finále — stačí málo. Trochu odvahy, trochu plánování, hodně nadhledu a hlavně chuť něco zažít. Není to vždy pohodlné, ale o to víc je to skutečné. A i když se občas něco nepovede, právě tyhle momenty tvoří ty nejlepší příběhy, na které budete ještě roky vzpomínat.
Mallorca se stala naším dočasným domovem plným kontrastů, slunce, přírody a příběhů. A pokud se i vy rozhodnete vydat tímto směrem — držíme vám palce. A pamatujte: pokud vám auto nejde zamknout, nikdy to není konec světa. Je to začátek nové kapitoly.
Typy na výlety po Mallorce zde
Ryanair – aneb jak na letenky
Na začátku jsem slíbil, že se s vámi podělím o novou vychytávku, jak sedět spolu a zaplatit jen polovinu za rezervaci míst. Ano, existují i možnosti, jak sedět spolu a zároveň nezaplatit za místenky vůbec, ale my nemáme rádi příliš komplikovaná řešení – preferujeme zlatou střední cestu: sedět spolu a přitom ušetřit.
V čem tedy spočívá ten trik?
U letecké společnosti Ryanair se za rezervaci sedadel standardně připlácí – obvykle od 200 Kč výše za osobu a let. Ve dvou lidech to pak může znamenat přes 500 Kč za jednu cestu, a za zpáteční lety se už snadno dostanete přes tisícovku, jen za to, že sedíte vedle sebe. A to je škoda.
Zásadní vychytávka je v tom, že místo jedné společné rezervace pro dvě osoby vytvoříte dvě samostatné rezervace – každou pro jednoho cestujícího. Klidně ze stejného účtu, klidně z jednoho mobilu, ale důležité je, že v systému tak vystupujete jako dva oddělení pasažéři. A právě to je klíčové, protože Ryanair při náhodném přidělování sedadel záměrně odděluje spolucestující, aby zvýšil pravděpodobnost, že si zaplatíte místenky. Když jste ale v systému „každý za sebe“, náhodné rozmístění vás nebude záměrně rozdělovat — a někdy vás dokonce posadí rovnou vedle sebe. Ale pojďme ještě chytřeji.
Nejprve udělejte check-in prvnímu cestujícímu aspoň 24 hodin před odletem – v době, kdy většina ostatních cestujících ještě check-in nemá hotový. Systém vám náhodně přidělí volné místo, často v méně exponované části letadla (zadní řady nebo u oken). Poté u druhé rezervace udělejte check-in s placenou rezervací sedadla – vyberte si místo vedle první osoby. Díky tomu, že sedadlo vedle je ještě volné a patří do „levné“ zóny, zaplatíte za něj jen kolem 250 Kč. A máte hotovo – sedíte spolu a platíte pouze jednu místenku místo dvou.
Tento postup už jsme vyzkoušeli několikrát a fungoval nám bez problémů. Výhodou je, že i kdyby se náhodou sedadla vedle sebe u náhodného přidělení nesešla, stále máte možnost improvizace – někdy si lidé sedadla vymění, nebo už systém doplní volné místo vedle.
Je to malý trik, ale ušetří peníze bez stresu. A právě takové vychytávky dělají cestování levnější a chytřejší — aniž byste se museli vzdát pohodlí. Pokud tedy létáte s Ryanairem a nechcete zbytečně utrácet, zkuste to takhle. A pokud byste chtěli více podobných tipů z praxe nebo poradit s plánováním cesty, klidně napište – rádi pomůžeme. Trampské, pohodové a dobrodružné cestování totiž není jen pro otrlé — je to styl, který si může užít úplně každý.
